Když jsem včera viděl tyto dva holuby, tak jako asi každého člověka postiženého současnými událostmi mě napadlo: Je toto možný, to jsou dva metry odstup, to nechápou, že je karanténa!!! Chvíli jsem se tomu v duchu smál, něž mi došlo, že svou starostlivostí a vzájemnou ohleduplností nám ukazují cestu, jak se vyrovnat s důsledky opatření, která jsou nezbytná v boji proti koronaviru. Pro člověka je přirozené, že se potkává, podává si ruku, že si povídá, že ho těší úsměv na tváři druhého. Situace spojená s karanténou vyhlášenou na celou Českou republiku, nám tyto lidské potřeby zakazuje. Také jsem koukal, že odejít z domova mohu jen v nutných případech, že je důležité DODRŽOVAT ODSTUP OD OSTATNÍCH LIDÍ MINIMÁLNĚ 2 METRY A BÝT CHRÁNĚN ROUŠKOU. Dnes druhý den karantény jsem úplně změnil názor. Ještě včera mi přišlo divné uhýbat člověku na ulici, v obchodě nebo při čekání ve frontě na cokoliv. Přišlo mi divné chodit s rouškou mezi lidi, říkal jsem si, že se mě lidé bojí, že si myslí, že jsem nemocný. A TO BYL VELKÝ OMYL. Pravda je, že ten člověk, kterému jsem se vyhnul si oddychl, protože to chtěl udělat také, jen si z lidské ohleduplnosti netroufl. Když potkám lidi, kteří si rouškou nebo šátkem chrání ústa a nos, cítím DÍKY. Děkuji za ohleduplnost a zodpovědnost, že když tito lidé musí ven za neodkladnými záležitostmi, chrání ostatní lidi před možným šířením viru. A co naši holubi? Jim žádné nebezpečí nehrozí, mohou se bezstarostně o sebe starat takhle těsně u sebe. Ale lidi, my problém máme. A teď a hned je čas ukázat úctu, ohleduplnost a lásku k ostatním lidem! Je to jednoduché, nedáme "koroňákovi" šanci se šířit a brzy si zase budeme podávat ruce a objímat se.
Pojďte, zvládneme to: Buďte doma! Při cestě do práce, obchodu, k lékaři.... choďte po jednom, dodržujte předepsaný rozestup, chraňte se rouškou nebo jiným dostupným způsobem (viz foto). My ještě máme šanci, ale nemáme čas čekat. Já nechci zpívat z okna jako v Itálii, jakkoliv je to dojemné. Chci co nejdříve vyjít na ulici a dát všem obrovskou PUSU.
